Pro čtenáře

Klášter Zlatá Koruna

Historie Zlaté Koruny

Založení zlatokorunského konventu souvisí se snahou Přemysla Otakara II. o vytvoření pevného opěrného bodu na okraji domény Vítkovců. Podle klášterní tradice tímto založením navíc Přemysl splnil svůj slib, který dal před bitvou u Kressenbrunu. Novému konventu věnoval jednu z největších cenností, kterou měl, a sice trn z Kristovy koruny, získaný od Ludvíka IX. Svatého. Podle této relikvie lokalita získala jméno Sancta Corona. Generální kapitula řádu v roce 1270 vyjádřila souhlas, aby se v klášteře slavil svátek Svaté koruny.

Zakládací listina je datována do doby před 12. zářím 1263. V té době však již měl být ve Zlaté Koruně konvent z mateřského kláštera v Heiligenkreuzu, který odtamtud odešel v čele s bývalým opatem Jindřichem již 6. dubna 1263. Tuto skupinu na novém místě musely očekávat již nejnutnější budovy, lze se proto domnívat, že stavba potřebného provizoria probíhala v určitém předstihu. Této domněnce přisvědčuje pozdní zpráva o tom, že na zřízení kláštera pracoval (z příkazu krále) známý zvíkovský purkrabí Hirzo, jehož náhrobník je dodnes uchován v konventním kostele. Zda se něco z těchto počátečních staveb dochovalo dodnes, není jasné.

Někteří badatelé připouštějí, že například kaple Andělů strážných mohla vzniknout těsně po založení konventu. Proti tomu však svědčí usnesení generální kapituly řádu, reagující na povstání Vítkovců proti Přemyslu Otakaru II. z roku 1276 (během jeho bojů s Rudolfem Habsburským), při němž byla Zlatá Koruna zničena. Kapitula v Citeaux uložila morimondskému opatovi, aby provedl inspekci zaniklého místa, a místa kde chce český král znovu postavit zbořený klášter. Nové usnesení generální kapituly z roku 1279 ukládá morimondskému opatovi, aby shromáždil rozptýlený zlatokorunský konvent, který se pak v roce 1281 dostal do filiační podřízenosti konventu v Plasech. Příběhy Přemysla Otakara II. dokonce říkají (ovšem obecně, v souvislosti s dobou po bitvě na Moravském poli), že nelze ani nalézt místo, kde zlatokorunský klášter stával. V 80. letech 13. století bylo tedy třeba klášter vlastně znovu založit; proto bylo asi tak jednoduché změnit jeho filiaci. Období, které následovalo, však znamenalo jeho velký rozkvět; opatství se stalo středem velké domény, v rámci níž založilo více než sto nových vsí.

Etapu rozvoje skončil rok 1420, kdy byl klášter dvakrát dobit husity a opatství tehdy ztratilo část svého pozemkového vlastnictví, které zabral Jan Smil z Křemže. Také poničené stavby nutně vyžadovaly opravy. O další část majetku kláštera usiloval Oldřich z Rožmberka, přestože zřejmě on sám uvedl zpět mnichy roku 1437. V roli "ochránce kláštera" pravděpodobně vyhotovil podvrh listiny datované 21. říjnem 1437, podle kterého mu císař Zikmund postoupil do zástavy vedle zboží kláštera milevského i majetek zlatokorunský. Tak mohl vymáhat zcizené zboží na zmíněném Janu Smilovi. Oldřich z Rožmberka pak postupně uchvátit veškerou moc nad klášterem a jeho pozemky. Opat Gerhard se proto krátce po polovině 15. století na něj obrátil s poněkud naivní prosbou o vrácení někdejšího cisterciáckého zboží. Opat jistě neočekával kladnou odpověd', jak vyznívá z dalších jeho slov: "Pakli byste neráčili toto učiniti, ale díl nějaký, aby nám ráčil toto spustiti, abychom mohli pomalu klášter zase opraviti a zvláště kostel, než by se zdi rozválely". Z roku 1459 také pochází dopis opata, v němž prosí Jiřího z Poděbrad o přímluvu u Jana z Rožmberka k vydávání "potřeb klášteru zlatokorunskému by se mohl opravovat".

Klášterství zlatokurunské poč. 15. století

To se již Rožmberkům (1456) podařilo získat potvrzení falza a přestože v dalších letech bylo několikrát cisterciákům od panovníků povoleno vykoupení zastaveného zboží, na majetkových poměrech kláštera to příliš nezměnilo. Neutěšené finanční poměry kláštera bezpochyby neumožnily ani žádné rozsáhlejší stavební úpravy, ale jen provizorní zabezpečení. Koncem století se pak situace pro klášter dále zhoršila, když král Vladislav II. Jagellonský, po zákazu vykoupení majetku (1488) ze zástavy, postoupil 6. ledna 1493 zlatokorunské statky do dědičné správy Rožmberkům. Tím se vlastně koruna, po intabulaci do desek zemských 3. března 1494, vzdala všech nároků na klášter.

Po delší době se hovoří opět na samém počátku 16. století o stavebních proměnách kláštera. Petr z Rožmberka sice na opravy věnoval 600 kop grošů míšeňských, ale současně se domohl i částečného zcizení majetku kláštera (1509). Počet řeholníků žijících v klášteře se nadále ztenčoval a po smrti opata Wolfganga roku 1553 zde zůstal jediný, jménem Bartoloměj. Toho Vilém z Rožmberka "zvolil" opatem, aniž by přizval plaského visitatora, opata Bohuslava, a omlouval se smyšlenkou o smrti opata. Nakonec však představený plaského kláštera dosadil do čela Zlaté Koruny v roce 1554 Matěje, který začal poměrně energicky hájit zbylá práva kláštera. Právě to mu pomohlo k tomu, že ho Rožmberkově brzy sesadili. Teprve když se vedení ujal Melchior Hoderle, původně světský kněz, došlo opět ke stavebním úpravám. V letech 1585-88 nechal opat renovovat obě opatské budovy a domek u brány a vybudoval křídlo pojaté později do tzv. nového konventu. Vyzdobil svůj příbytek ve věži starého opatství, k němuž nechal později (1594) ještě zřídit ozdobný portál.

Dne 22. června 1601 koupil krumlovské panství od Petra Voka z Rožmberka císař Rudolf II., a to včetně zlatokorunského kláštera, přestože "kšaft" s tímto zbožím Rožmberkům nepříslušel. Na opatské místo dosedl energický Valentin Schonbeck (1608), který se obratem pustil do stavebního zvelebování kláštera. Již v roce 1609 uzavřel smlouvu se zedníkem Adamem Mizelem na obnovu střechy hlavního chrámu, později budoval i tzv. malý konvent, přiléhající ke kostelu Andělů strážných, který však byl dokončen až po mnoha letech roku 1661. Schonbeck znovu vylepšil budovu opatství, roku 1614 pak dokončil ložnice pro hosty. Opatovi se ovšem podařilo rozšířit také klášterní komunitu nejdříve přivoláním řeholníků z Aldersbachu, později i vlastními odchovanci, přišlými do noviciátu především z Bavorska.

Dne 18. června 1620 vyplenili klášter uherští vojáci. Znovu se 23. prosince 1622 změnil majitel, když krumlovské panství připadlo Janu Oldřichovi z Eggenberku, aniž by se zlatokorunským podařilo uplatnit oprávněné restituce. Dlouhotrvající boj s Eggenberky skončil až po smrti posledního příslušníka tohoto knížecího rodu.

Pohled na cisterciácký klášter Zlatá Koruna z poloviny 18. století

Během opatství Bernarda Pachmanna začaly rozsáhlejší stavební opravy: roku 1662 budoval zednický mistr Matyáš (Vodňanský) z Velešína klášterní zed', příštího roku se pracovalo na novém krovu nad kapitulou a uvažovalo se o restaurování velkého kostela. O práce se zajímal krumlovský stavitel Pietro Spinetti, prozatím pověřený jen výstavbou jakési hlavní zdi proti kostelu. Práce se větším tempem rozběhly až po podepsání smlouvy (20. července 1665) se zmíněným stavitelem a jeho synem Giovannim Spinettim.

Další smlouva s E Spinettim pochází z 2. května 1666; podle ní měl stavitel pracovat na blíže neurčené budově. Znovu s E a G. Spinettiovými byly kontraktovány práce roku 1667, kdy se opravovalo rameno křížové chodby vedle kapitulní síně a stavěla se nová sakristie. Roku 1668 se jednalo se Spinettim o budování hudební kruchty.

V této době zaujal opatské křeslo Matěj Aleš Ungar, který již za svého předchozího farářování v Kájově (viz) prokázal nesmírnou aktivitu, a to nejen stavební. Práce nadále vedl na základě dohody z 26. června 1674 E Spinetti. V roce 1684 se ve Zlaté Koruně opět objevuje M. Vodňanský, který budoval sklep pod refektářem, dělal však i další drobnější práce (zaklenutí nové kuchyně). Vodňanský pokračoval roku 1689 bouráním bytu u klášterní brány, upravoval ale i vlastní konvent. Dne 23. ledna 1695 získal Vodňanský ještě kontrakt na výstavbu jednoho z křídel starého konventu. Zmíněná stavba byla patrně dokončena roku 1697, jak ukazuje smlouva s pokrývačem.

Po delší přestávce jsou doloženy stavební práce až ve 2. čtvrtině 18. století. František Fortin, krumlovský stavitel, nechal provést při prohlídce kostela statické zabezpečení klenby chrámu (1736). Ještě za posledního opata Bohumíra Bylanského došlo k větším stavebním změnám v presbyteriu kostela, po jehož stranách vyrostla nová dvojice kaplí. Vzdělaný opat, dříve profesor filosofie pražského arcibiskupského semináře, se vynikajícím způsobem dokázal postarat i o upadající zlatokorunské hospodářství, které přivedl k rozkvětu. Jeho hlavní pozornost se proto zaměřila na hospodářské objekty: zmíněna je sanyterna, flusárna, přádelna, sušárna a další manufakturní provozy.

Přes úspěšné hospodaření přišlo dne 10. listopadu 1785 nařízení o zrušení komunity, jejímiž členy tehdy bylo - vedle opata Bylanského - ještě 30 kněží a čtyři laičtí bratři. Někteří z nich však pobývali na inkorporovaných farách. Také ve Zlaté Koruně byla roku 1786 zřízena fara a z někdejšího klášterního kostela se stal farní. Klášterní zboží koupil Jan, kníže Schwarzenberk, a připojil je ke svému krumlovskému panství. Nový majitel využil dřívějšího podnikání kláštera a manufakturní provozy přenesl i do vlastního konventu. Roku 1788 sem bylo instalováno bělidlo, v roce 1800 kartonážní závod, roku 1815 továrna na výrobu kašmíru a jemných textilií. V polovině 19. století tu byla dokonce zřízena slévárna a strojírenský závod. Průmyslové využití konventu pokračovalo až do roku 1909.

V letech 1909 - 1938 byl opraven nákladem státu a zpřístupněn veřejnosti. Od roku 1979 do léta 2000 byl zlatokorunský klášter ve správě Státní vědecké knihovny v Českých Budějovicích. Dnes je spravován Památkovým ústavem. Státní vědecká knihovna v klášteře zachovala odborné pracoviště historických fondů, které patří k předním svého druhu v knihovnách České republiky.

Plánek kláštera

Informace o stavbě

Budovy konventu byly vystavěny v meandru Vltavy. Jeho konfigurace, které se musel přizpůsobit rozvrh staveb, způsobila, že konventní kostel (jádro areálu) není jako obvykle orientován k východu, ale k severovýchodu. Jde o trojlodní basiliku s transeptem a dlouhým chórem. Nejstarší částí budovy je příčná lod', k níž ze severovýchodu přiléhaly čtyři kaple, původně uzavřené pětibokými závěry. Podle nezachovaného nápisu měl chórové kaple světit v roce 1300 frisinský biskup Heřman. Za opata Pachmanna byly kaple zbořeny, znovu vystavěny (kromě nejzápadnější z nich) byly za opatů Ungara a Bylanského jako čtvercové prostory. Stavba transeptu je logickým začátkem budování kostela, uvědomíme-li si, že na jeho jihozápadní průčelí navázalo severovýchodní křídlo klausury V další fázi vznikl chór a severovýchodní část trojlodí, které bylo dovedeno ke třetímu páru pilířů. V linii, která v těchto místech příčně člení lodní prostor, dodnes existuje spára a půdní příčka, naznačující, že zde byla stavba přerušena. Rovněž skutečnost, že starší část trojlodí byla provedena ze žluté žuly, nesoucí dnes stopy požáru, potvrzuje závěr o vzniku stavby. Třetí pár zmíněných pilířů je ze severovýchodní strany budován také ještě ze žluté žuly, jeho jihozápadní líc je však již (stejně jako zbytek trojlodí) ze žuly šedé. Půdorysně jsou tyto pilíře protažené souběžně s dlouhou osou kostela. Jde nejspíše o signál, že v těchto místech vedlo provizorní průčelí stavby a po jejím dokončení příčka, oddělující chór otců od prostoru určeného konvršům.

Výstavba chrámu se protáhla až do doby po polovině 14. století. V roce 1359 na ní pracoval Michal Parléř. Do doby této dostavby patří známé kruhové okno v severovýchodní zdi jihovýchodního ramene transeptu a vstupní portál s volnou kružbou a zbytky předsíně v jihozápadním průčelí chrámu. Patří sem také mitrovitě vrcholící portálek v severozápadním průčelí transeptu, zřejmě brána mrtvých, směřující na klášterní hřbitov. Při dokončování jihozápadní části trojlodí vznikla také čtvrtá severozápadní lod'. V první fázi byla postavena její jihozápadní část. Lodní prostory byly včetně transeptu zaklenuty, zachovala se však pouze klenba jihovýchodní lodi. U severovýchodního nároží transeptu byla vybudována schodišťová věžička, analogická podobné stavbě u vyšebrodského transeptu. Kostel byl barokizován a zaklenut v letech 1663-67, kdy zanikla dodatečná čtvrtá loď.

Jihovýchodně od kostela vznikl konvent. Jeho nejstarší částí je křídlo navazující na transept, obsahující sakristii, kapitulum, průchod a sál mnichů. Křídlo pokračovalo dále na jihozápad budovou latrín, přestavěnou ve 2. polovině 17. století. V prvním patře byl situován dormitář, z nějž směřovalo schodiště do transeptu. Kapitulum sklenuté na dva svazkové pilíře a sousední prostor průchodu patří do nejstarší doby výstavby konventu. Osvětlují je tří lomená gotická okna s terakotovým ostěním s motivem vinných listů. Při restauračních pracích v roce 1914 byly v ambitu nalezeny dva portálky, z nichž jeden vedl do sálu mnichů, druhý na schodiště do dormitáře. Jihovýchodní křídlo klausury obsahuje prostor původně plochostropého refektáře, přístupný portálem s terakotovým ostěním, směřujícím do ambitu. Při restauraci konventu byla odkryta původní hrotitá okna v jihovýchodní průčelní zdi. Na refektář navazoval prostor kuchyně. Jihozápadní křídlo konventu se zachovalo ve své hmotě ze 14. století, s výjimkou jihovýchodní třetiny, která je znovu postavena v minulém století. V prvním patře jsou zachována lomená okénka a jedno okénko pravoúhlé. Zachoval se i gotický stupňový štít na severozápadním konci křídla.

V návaznosti na jednotlivá křídla klausury vznikala i příslušná ramena ambitu, dnes vybavená rokokovou štukaturou pořízenou posledním opatem B. Bylanským. Lomená okna ambitu s terakotovýn ostěním, mezi nimiž jsou umístěny opěráky, jsou dnes barokně půlkruhová. K jeho jihovýchodnímu křídlu přiléhalo až do minulého století studniční stavení ze 3. čtvrtiny 14. století, u severozápadního křídla stávala malá kaplovitá stavba. Studniční stavení zřejmě bylo posledním prvkem vybudovaným ve středověkém konventu a datuje proto závěr stavby. Šlo o pozoruhodný objekt se skeletovou žebrovou konstrukcí překrytou vodorovným stropem z kamenných desek. Dnes se po něm zachovalo pouze panelování na vnějším líci ambitové zdi a vstupní portál. Severovýchodně od konventu stojí patrová kaple Andělů strážných. Její datování se pohybuje mezi 70. a 80 lety 13. století. Podle D. Líbala jde o nemocniční kapli, jejíž okolí radikálně změnila výstavba tzv. malého konventu v 1. polovině 17. století za opata Schonbecka. Podle V Mencla je patro kaple budováno z cihel, a proto je otázkou, zda obě podlaží vznikla najednou. D. Líbal však nově konstatuje, že zdivo i klenby stavby byly cihlové, pouze okna, opěráky, konzoly a přípory jsou z kamene.

U jihozápadního rohu stavby je zbytek šnekového (dodatečného?) schodiště. Kapli uzavíral pětiboký presbytář, který zanikl v minulém století. V jihozápadním průčelí kaple je rekonstruovaný portálek s tympanonem, na němž je uplatněn motiv révového listí. Podle starších svědectví byl druhý portálek, vedoucí do šnekového schodiště, vybaven rovněž tympanonem, v němž je vyobrazena pravice Boží asi tak, jako na portálu vedoucím do vyšebrodské sakristie. Tympanon je dnes uložen v lapidáriu. Malý konvent u kaple obsahuje (směrem od severozápadu) dormitář, průchod a refektář. Severně od kaple a malého konventu leží prelatura, v jádře gotická stavba, sestávající ze dvou na sebe kolmých křídel. V jihovýchodním křídle byl opatův byt s dochovanou opatskou kaplí v prvním patře, zaklenutou centrální osmidílnou klenbou (1. čtvrtina 14. století). Severozápadní rameno je v jádře rovněž gotické, rozšířené ale v minulém století.

Jihozápadně od konventu se rozkládají objekty hospodářského zázemí. V rámci celého klášteřiště existovalo kromě vlastního opevněného klášterního jádra (přístupného od jihu branou) i předklášteří, které bylo rovněž opevněno. Směřovaly do něj dvě brány - jižní a východní. U jižní brány dodnes stojí přestavěné torzo laického kostela sv Markéty (70. léta 14. století), původně dvojlodní stavby s krátkým pravoúhlým (dnes neexistujícím) presbytářem a nárožími vyztuženými dvojbokými opěrnými pilíři. Vztahuje se k ní zpráva z roku 1491 o opravě. Do hospodářského zázemí patří objekt kovárny, kekteré přiléhalo osmiboké stavení - neznámá sakrální stavba. Důležité jsou budovy hospice (nově odhalena gotická okna, dochovány stupňovité štíty), solnice, a mlýna.

P.Vlček, P. Sommer, D. Foltýn: Encyklopedie českých klášterů, nakladatelství Libri, s.r.o., Praha 1997